Detektor kovů Teknetics G2

Detektor kovů Teknetics G2

Ačkoli raději používám analogové detektory, čas od času rád vyzkouším také něco z digitálních mašinek. Asi před rokem a půl tak padla moje volba na detektor Teknetics G2, který sliboval kromě nízké hmotnosti také vysokou citlivost. Ta jej díky vysoké frekvenci 19 kHz předurčuje především k „lovu" přírodního zlata, a v našich končinách a podmínkách pak spíše drobných, nízko vodivých předmětů, např. zlomků mincí a šperků.

Osobně mám raději lehké detektory, „gé dvojka" se však pohybuje spíše v horním intervalu hmotností kategorie do 1,5 kg (alespoň dle mé váhy má kolem 1,4 kg). Základní konstrukce detektoru je kompletně shodná s modelem Omega 8000 stejného výrobce (a nejblíže podobná např. X-teře od Minelabu). Shaft detektoru lze rozložit na tři samostatné díly, přičemž horní i s ovládacím boxem elektroniky je tvarován do podoby roztaženého písmene Z. Přímé shafty mám raději, ovšem po zkušenosti s tímto řešením musím uznat, že mi nijak zvlášť nevadí. Zámky shaftu jsou pevné, po sestavení detektoru nikde nevržou a nemají vůle (a je tomu po necelém roce a půl stále stejně). Občas je dobré zámky naprázdno protočit, jemně proklepat nebo profouknout stlačeným vzduchem nebo propláchnout vodou. Jsou-li hodně zaprášené, mají totiž tendenci poněkud odolávat povolení. Aretační otvory na střední části shaftu jsou poměrně blízko u sebe, což mně osobně docela vyhovuje. Plochý box elektroniky je k shaftu připojen spolu s rukojetí, tedy odlišně proti modelům Alfa, Delta a Gama a také Fisher Gold Bug, kde je namontován přímo. Bohužel tento způsob připojení boxu velmi pravděpodobně nepřežije váš případný kotrmelec ze svahu, jak jsem měl možnost několikrát vidět u podobně koncipovaného Fisheru F-75 či Tekneticsu T2.

Na levém boku najdete oba vstupy pro připojení konektorů sluchátek (3,5 a 6,3 mm), na zadní straně pak odnímatelný kryt bateriového prostoru pro jednu 9V baterii a reproduktor.

Základní cívka pro G2 je klasická biaxiální 2D 29 x 18,5 cm (hmotnost 460 g, délka kabelu 110 cm), dobře známá všem majitelům detektorů Teknetics T2 a Fisher řady F. Na svou velikost je překvapivě velmi lehká a díky svým rozměrům má výborné pokrytí terénu. Její kabel je přijatelně měkký a ohebný (podobně jako třeba u starších cívek Tesoro), dá se snadno namotat okolo shaftu a není zbytečně dlouhý. Úchyt pro shaft je umístěn blíž k patě cívky, což dává celému detektoru docela příjemné vyvážení. Jedinou drobnou nectností je z mého pohledu její tvarová členitost. Při hledání ve vlhkém prostřední má totiž tendenci na sebe dobře vázat bláto a po krátké době je tak citelně znát její zvýšená hmotnost a následné zhoršení vyvážení detektoru. Také se posléze obtížněji čistí. Za vyložené neštěstí v rámci základních součástek a příslušenství považuji pouze kryt jednotky proti dešti a prachu. Je příliš složitě navržený, šitý doslova horkou jehlou a navíc ještě ne zcela přesně. Konstrukčně i uživatelsky mnohem lepší jsou některé jednodušší kryty od malovýrobců, které se sem tam objevují na eBay a jsou určené pro Tekneticsova brášku Fishera Gold Bug, ovšem ani ty nejsou úplně podle mých představ. Nově je k dispozici originální kryt z neoprénového materiálu, který na jednotce sedí výborně.

Ovládání a nastavení

Detektor lze nastavovat pomocí dvou otočných ovladačů a tří plochých tlačítek, která jsou dle mého soudu dostatečně velká a při troše cviku je lze díky mírně zvýšenému reliéfu snadno nahmatat. Samotný displej je přehledný a dobře čitelný, bohužel krytý pouze tuhou folií (takže pozor, raději používejte kryt). V jeho levém dolním rohu se zobrazuje při hledání v režimu „all metal" intenzita oxidů železa v půdě, zatímco v diskriminačním režimu intenzita signálu. Pravý dolní roh slouží k zobrazení hodnoty odladění vlivu země, v diskriminačním režimu pak ukazuje jeho nastavenou hodnotu. Dole uprostřed se pak nachází jednoduchý třídílkový indikátor stavu baterie. Ve středu displeje pak v „all metalu" uvidíte měnící se číslo půdní fáze, v diskriminačním režimu pak ID číslo obdrženého signálu. Audio výstup nabízí 2 druhy tónů, nízký pro železné předměty a varia-bilní VCO tón pro barevné kovy. Tón mění svou hlasitost a výšku podle toho, v jaké vzdálenosti je nalezený předmět od cívky, jaké má rozměry a tvar a také podle jeho elektromagnetické vodivosti. Díky otočnému ovladači si však můžete hranici nízký/VCO tón posunout, kam budete chtít, případně ho pro nízké hodnoty ID zcela vyřadit. Detektor lze tedy nastavit také tak, že nízkým tónem budou označeny předměty z barevných kovů s nízkou vodivostí a VCO tónem ty s vysokou vodivostí, přičemž běžný drobný železný odpad zůstane zcela bez odezvy. Horní část displeje zcela zabírá čtvrtkruhová číselná stupnice, kde je opticky signalizována kategorie, do níž náleží obdržený signál. Během nastavování diskriminace však tato stupnice zároveň ukazuje rozsah nastavení rozhraní nízký tón/VCO tón, respektive žádný tón/nízký/VCO.

Nestojací stojánek

Po několika hodinách hledání jsem tak trochu začal proklínat loketní opěrku, respektive její spodní část – stojánek. Kdykoli totiž položím detektor vedle sebe, má okamžitě tendence se přetáčet na bok, zvláště když se člověk nachází na nerovném terénu (orba či hrubší podmítka) či přímo na svahu, nebo používá sluchátka s kratším kabelem. Obě poloviny stojánku dávají dohromady tvar obráceného U, zatímco z mého pohledu by byl ideálnější tvar jednoduchého a obráceného V. K uvedenému problému také významně přispívá samotná konstrukce detektoru s ovládacím boxem elektroniky, který je posazený na ručce, díky čemuž se tendence k převalování detektoru ještě znásobuje.

Firemní nálepky na obou testovaných cívkách nemají příliš dobrou přilnavost na povrch plastu a mohou se po kratší době snadno začít odlepovat, zvláště pokud budete hledat častěji ve vlhkém prostředí. Jde sice jen o kosmetickou vadu neovlivňující samotné hledání, nicméně stalo se, a proto je také tento údaj hodný zaznamenání.

Výdrž baterií

Výdrž 9V baterie (během testování jsem používal výhradně alkalické GP) se pohybovala kolem 20 hodin. Obvykle jsem ji měnil ve chvíli, kdy ukazatel jejího stavu signalizoval poslední dílek.

Test v terénu

První hledání s G2 jsem nakonec absolvoval v lese, neboť se v mém okolí nenacházelo žádné vhodné přístupné pole. Do své výbavy jsem neopomněl přidat malý svinovací metr, který mi dobře slouží při ověřování hloubky nalezených předmětů, ale také k jejich případnému změření, zvláště jsou-li zajímavě tvarové a vykazují atypické signály. Základní nastavení detektoru je velmi jednoduché a s přehledem ho zvládne i poučený začátečník. G2 poskytuje manuální i automatické odladění vlivu země. Vyzkoušel jsem samozřejmě obojí. Procedura je to velmi jednoduchá, u automatického ladění pouze přidržíte patřičný ovladač ve středu panelu, zatímco u manuálního používáte tlačítka šipek, oboje pochopitelně za současného „pumpování" cívkou. Naměřená hodnota se zobrazuje v pravém dolním rohu displeje. Rozdíl mezi oběma druhy nastavení byl zanedbatelný, v rozmezí jednotek a jejich desetin (maximálně mezi 1–2), což při poslechu tresholdu někde v úrovni 11–12 hodin nebylo prakticky vůbec znatelné.

Stabilita vs. citlivost

Velmi mne potěšila stabilita detektoru. Citlivost jsem napoprvé zkusil nastavit na maximální hodnotu a kupodivu – nic nenastalo, pouze naprosté ticho, a to i při variabilní rychlosti pohybu cívky. Detektor také neregistroval drobné či větší ťukance o malé stromky či pařezy, stejně tak případné pokládání a dorovnávání cívky o zem. Zkouška jemným „zakvrdláním" kabelu v přívodu do cívky a v konektoru byla rovněž potěšující, neozvalo se ani pípnutí.

Diskriminace

Výrobcem doporučená úroveň diskriminace je 40. Osobně se mi zdála poněkud vysoká, takže při vědomí odlišných podmínek a velmi variabilního odpadu v našich končinách jsem jako první vyzkoušel nastavení na 30. Podotýkám, že u všech detektorů, které mi doposud prošly rukama, obvykle nastavuji mírně nižší diskriminaci, než je doporučená hodnota, a teprve po praktických zkušenostech ji případně měním. Dle mého soudu to platí zvláště o recenzovaném detektoru – raději sem tam vykopat nějaké to problematické železo, než přejít drobnou barvu.

Pokračování testu

Ale vraťme se zpět do lesa. Po nastavení detektoru jsem pomalu vyrazil do mírného svahu za stálého skenování povrchu terénu cívkou. Pro začátek jsem pochopitelně kopal naprostou většinu signálů, zvláště takové, které se svým zvukovým (i grafickým ID) blížily mé nastavené hranici diskriminace na 30. Výsledky byl docela příjemné. Všechna signalizovaná železa byla skutečně železem, nestabilní signály přeskakující mezi barvou a železem s ID kolem 27–32 jsem všechny kopal. Opět se vždy jednalo o železo, obvykle však buď masivnější (našel jsem dva klínky z topůrek seker) nebo nějak tvarově atypická (kus silného propleteného drátu naformovaný do jakési trojzubé vidlice, masivní kovový váleček-kulatinka o průměru 1,2 cm a délce 6 cm). Ověřil jsem ještě několik dalších podobných signálů se stejným výsledkem. U některých z nich jsem si všiml, že po několikerém přejetí cívkou a signalizování nízkým tónem signál občas přeskočil do vysokého a zpět (podobně se ovšem chovala v takových případech většina strojů, co jsem měl v ruce). Podobně zafungoval u takových předmětů také sken cívkou do kříže – v jednom směru železo (audio i ID), v druhém barva nebo něco mezi (také audio i přeskakující ID). Při zvýšení diskriminace až k hodnotě 35 se i tahle železa přestěhovala do své kategorie a prozvuků do barvy u takových signálů zřetelně ubylo.

Hned druhý barevný signál, který jsem po několika krocích našel, byl velmi slabý, ovšem i přesto zřetelně oboustranný. Když jsem ho po odhrnutí silné vrstvy listí a několika centimetrů hlíny dohledal, zjistil jsem, že je to částečně deformovaný a korodovaný brok původně ráže cca 4,5 mm. Poměrně záhy jsem tedy získal jasný příklad toho, jak se detektor na takový malý cíl chová. Signál nijak nepřeskakoval do železa, jen byl v určité fázi dost slabý, přesto však jasně tónově i graficky rozlišitelný. Další podobná záležitost na mne čekala o pár desítek metrů dál. Jakýsi obdélníkový plíšek, z něhož (aniž bych si povšiml) ještě odpadl prokorodovaný růžek o velikosti cca 6 x 6 x 8 mm. Při zkusmém skenu nad jamkou, zda je to vše, se však opět ozval tenký oboustranný signál, který spolu s ID ukazoval na další barvu. Dohledával jsem ho klasicky po hrstkách rukou za stálé kontroly místa cívkou, VCO tón pěkně signalizoval moje přibližování se k němu centimetr po centimetru, dokud jsem ho spolu s hlínou neměl mezi prsty.

Úplně stejná procedura mě pak čekala u pařezu, kde někdo z prvních hledačů před řadou let odhodil kování okraje fajfky spolu s víčkem. Hloubka kolem 10–12 cm, což je nula nula nic na cíl takové velikosti, ovšem zase mi upadl silně prokorodovaný kousek hrany kování – tenký plíšek o délce 1,5 cm a šířce asi 3 mm (prostě takřka „papírek"). Dohledávání takových drobotí nedělá s G2 zvláštní problém, je jen třeba si zvyknout na velkou plochu cívky a z toho vyplývající potřebu brát hledaný cíl její špičkou. Pinpoint je dost přesný a VCO spolu s ukazatelem intenzity signálu na displeji vlevo dole celkem smysluplně pomáhají v přibližném určení hloubky uložení a velikosti předmětu. Ukazatel hloubky v palcích je poměrně snadno „oblbnutelný" nepřesným zaměřením, třeba u velkých železných předmětů je občas schopen ukázat hodnotu dost podstatně se lišící od skutečnosti. Všechny nalezené zinkové mince měly bez ohledu na svou velikost, stupeň sežranosti (někdy dost značný) a hloubku uložení (nejhlubší byla cca 14–15 cm na rozhraní lesní hrabanky a žlutavého podloží) jasný signál „barva" spolu s poměrně stabilním a vždy velmi podobným ID (kolem 72–78). Většina byla uložená více či méně horizontálně, u dvou (ovšem jen v malé hloubce asi do 3 cm v půdě + ještě vrstva listí) jsem zaregistroval, že stály na hraně. Několik hliníkových padesátifeniků pak šlo na stupnici ID ještě o něco výš (kolem 80–85). Trochu (ale opravdu jen trochu) mne mrzelo, že jsem nenašel žádný spodek brokové patrony. U nich jsou totiž při hledání s digitálními detektory dost často patrná různá ID. Našel jsem jen dva kapsle ve zbytku papírového obalu ze dna starších brokových patron, oba měli nižší ID (kolem 50–55), ovšem signál byl opět poměrně silný a jasný. Stejně mě překvapila železná nábojnice s oboustranným vysokým signálem. Bohužel jsem už nevyzkoušel, nakolik je to dané jen samotným kapslem v jejím dnu a mým nastavením diskriminace na 30. Stejně dopadla silně korodovaná střela (původně z puškového náboje), která díky tvaru a možná i tenkému, ovšem řádně zkorodovanému plátování prozvukovala výrazněji do vysokého tónu, po vykopání ji však detektor signalizoval už jen jako železo.

Test s mincí

V závěru dne jsem si neodpustil jednoduchý test v podobě rakousko-uherského dvouhaléře zahrabaného do hloubky 20 cm (slabší signál, ovšem jak audio, tak ID barva). Nejsem však velký příznivec podobných testů „na sockorunu" a podobně. Nejlepším testovacím polygonem je vždy a jen sám přirozený terén, protože nástrahy v podobě zamoření odpadem, minerálního složení zeminy a její vlhkosti a často dlouhodobého uložení předmětů spolu s mírou jejich oxidace (a v neposlední řadě také rušení díky všemožným vedením a vysílačům) jsou jen velmi těžko nějakým testem simulovatelné.

Volitelná cívka

Kromě základní cívky dodávané spolu s detektorem jsem měl možnost vyzkoušet také eliptickou cívku 12,5 x 25 cm (5 x 10 palců). Cívka je vyrobená z ABS plastu bílé barvy s firemním polepem na svrchní straně. Její korpus je sestavený z obvyklých dvou polovin, ovšem jakoby na-opak (svrchní díl je větší než dolní, a tedy i jejich tmelená spára je orientována dolů). Podle fotografií na internetu (neměl jsem bohužel možnost porovnat s originálem) použil výrobce na cívku stejný základní korpus jako pro eliptickou cívku pro starší analogový vysokofrekvenční Fisher Gold Bug 2.

Také malá eliptická cívka se v terénu chovala naprosto stabilně a bez jakýchkoli prozvuků, opět jí nevadily ani letmé ťukance o spadlé větve či kmínky stromů při hledání v lese. Stejně jako se základní cívkou jsem s ní bez problému absolvoval hledání poblíž vedení vysokého napětí. Kabel cívky (mimochodem u této nepochopitelně dlouhý – celých 200 cm) byl rovněž naprosto bez prozvuků, jak v konektoru, tak ve vstupu do cívky. Lehce mne znervózňuje, že se výrobce s největší pravděpodobností nenamáhal (?) vyrobit k této cívce kryt. Vyvážení detektoru je z mého pohledu vynikající, samotná cívka je velmi lehká (400 g) a při hledání o ní prakticky nevíte. Jste--li navíc hodně zvyklí hledat se základní cívkou, přijde vám zpočátku, že na dolním konci shaftu je jen jakýsi miniaturní kousek bílého plastu.

První testování eliptické cívky jsem prováděl opět v lese. Jelikož jsem s sebou ten den neměl základní cívku (resp. druhý detektor osazený základní cívkou), mohu se jen přibližně a podle dřívějších údajů zmínit o změnách ID některých předmětů. Dle mých předchozích zkušeností se tak dělo minimálně v řádu jednotek, např. zinkový protektorátní dvacetihaléř měl o pár bodů nižší ID než se základní cívkou. Co se týče sporných signálů s přeskakujícím ID a signálem na rozhraní barva--železo, takové byly po vykopání vždy potvrzeny a identifikovány jako železo. Veškeré fólie, včetně drobných a zteřelých kousků, detektor při mém nastavení diskriminace na 30 vždy signalizoval jako barvu (ID se pohybovalo kolem 42), což i při poněkud větším nastavení diskriminace zaručovalo celkem jednoznačnou identifikaci. Stejně se detektor choval u drobného, 4 mm velkého zlomku patronky Flobert. Tím se blížíme k tomu, co mne během prvních tří hodin strávených hledáním s malou eliptickou cívkou naprosto nadchlo – samozřejmě její citlivost. Detektor s touto cívkou naprosto neměl problém zvládat miniaturní cíle (v tomto případě olověné broky) o velikosti 2,5–5 mm. Signál byl vždy zřetelně oboustranný, pro snadnější lokalizaci samozřejmě prospělo zpomalit pohyb cívky. Ve všech případech zvukově i číselným ID detektor signalizoval barevný kov, občas při oddálení nebo nepřesném zaměření cívkou s jakoby jemně lehce hraničním tónem, přičemž ukazatel intenzity signálu měl vždy jeden dílek. Pinpoint lokalizoval hledaný předmět sice dobře, ovšem údaj o hloubce byl při nepřesném zaměření cívkou obvykle chybný. Při dohledávání rukou ve vykopané zemině jsem vůbec nepřepínal do all metalu, neboť předmět byl dobře slyšitelný i v diskriminačním režimu. Jistou měrou k tomu přispěl i fakt, že povrchová vrstva země byla po mrazech a následném tání velmi dobře provlhčená. Co se týče dosahu, většina nalezených předmětů se nacházela v hloubkách do 15 cm, u oněch broků se pohybovala hloubka kolem 3–4 cm v zemi + ještě vrstvička poměrně dost slehlého listí.

Zkouška na poli

Druhou fázi testování detektoru jsem naplánoval na oblíbené pole, které jako jedno z posledních zůstalo po letní sklizni neoseté a nezorané a místy pokryté řídkým strništěm. Nakonec se mi to podařilo až ve volném čase mezi vánočními svátky.

Se základním nastavením detektoru se opět neprojevil absolutně žádný problém. Tak trochu jsem přece jen čekal, že budu muset snížit nastavení citlivosti vzhledem k většímu množství železných cílů v zemi, ovšem jak se záhy ukázalo, opak byl pravdou. Po odladění země jsem ovladač citlivosti vytáhl na obvyklé maximum a zvolna začal hledat. Detektor zůstal naprosto stabilní a nezaregistroval jsem žádné prozvuky při pomalém i rychlém skenování povrchu země cívkou. Pouze při pohybu cívkou shora dolů a následném letmém nárazu o zem se detektor přece jen projevil drobnými rušivými tóny. Diskriminaci jsem opět nastavil na 30, zajímalo mne totiž, jak se ve více železem zamořeném terénu bude detektor chovat a nakolik je vůbec tohle nastavení na podobné plochy reálně použitelné.

I se základní cívkou zůstala v podmínkách testovaného pole zachována výborná citlivost. Po pár minutách hledání jsem zaregistroval ve sluchátkách jemný oboustranný a rychlý vysoký signál, přičemž barvu potvrzovalo i ID číslo na displeji. Po chvíli dohledávání (několikrát mi nález propadl na zem mezi prsty) jsem ve vyhrábnuté zemině vyseparoval droboučký plechový zeleně patinovaný kroužek (patrně lem nějakého otvoru à la dírka pro tkaničky u bot) o průměru necelých 4 mm! Poněkud mne to odzbrojilo a raději jsem si přestal podobné cíle pro tento den definitivně přát.

Opět jsem kopal všechny cíle, které se ozývaly sporným signálem a přeskakujícím ID. Ve všech případech (kromě jediného, o kterém se ještě zmíním dál) šlo o železné předměty. Zpravidla se tak projevovaly některé typy starých kovaných hřebů, především ty s masivnější hlavou. Většina z nich se po vykopání a následném přejetí cívkou stala klasickými železnými signály s nízkým tónem a ID kolem 22–28. Díky zkušenostem z předešlých let si poměrně zřetelně vybavuji, že reakce na takové hřeby byla podobná u většiny detektorů, které jsem kdy testoval – zpravidla se vždy nějak rušivě projevila jejich tloušťka a zejména tvar hlavičky, která často vydala barevný prozvuk v jinak nízkém tónu. Jediný barevný cíl ze sporných signálů byl odstřižek tenoučkého měděného či mosazného plechu tvaru velmi protáhlého trojúhelníčku o rozměrech cca 0,2 x 15 x 15 mm. Patrně se původně nacházel v poloze na hraně či nastojato a vzhledem k tloušťce materiálu a celkové nicotnosti se prostě detektoru jevil jako „něco mezi". Pro svůj klid a úplnost testování jsem samozřejmě u všech problematických železných cílů nakonec také vyzkoušel zvýšit úroveň diskriminace až na 35. Toto nastavení už celkem spolehlivě „rozbručelo" naprostou většinu oněch problematických želízek. Jediné, které tomuto pokusu spolehlivě odolalo, byl masivní hřeb s obdélníkovou hlavou o průměru cca 4 x 4 cm, což by ovšem podobně vyhodnotil asi každý detektor a nastavení z mého arsenálu.

Nakonec jsem okusil také něco hlubších cílů. Patrně nejvíce mi dalo zabrat neúplné a zmačkané omnia víčko v hloubce 34 cm, což na tomto poli představovalo kompletní vrstvu ornice nad geologickým podložím. Jeho signál se původně jevil poněkud rozplizle, ovšem vysoký tón, ID i intenzita signálu jednoznačně ukazovaly na barvu. Po vyhloubení asi poloviny hloubky jamky lopatkou jsem najednou zjistil, že se signál téměř přestal hlásit. Zkusil jsem ho tedy zaměřit pinpointem, který nekompromisně lokalizoval cíl stále na dně jamky. Stoupající VCO tón také potvrzoval, že se k předmětu přibližuji, ovšem po chvíli hloubení jsem stále nic neměl a signál po přejetí jamky cívkou zdánlivě téměř zmizel. Nakonec jsem ještě po několikerém pinpointování a kopání (jamku jsem pro jistotu trochu rozšířil) cíl přece jen našel a vyzvedl. Podobně jsem dopadl u dalšího cíle, tentokrát však byla reakce detektoru poněkud odlišná (signál barvy, ovšem z obou stran „lemovaný" nízkým tónem). Z toho jsem vyvodil, že půjde o velké železo. Stalo se, šlo o jakýsi velký a masivní plochý zlomek čehosi, opět v hloubce kolem 35 cm. U obou zmíněných hlubších cílů jsem si znovu všiml, jak se v takových případech může při nepřesném zaměření pinpointem plést identifikátor hloubky. Zejména u železného cíle nejdříve zobrazil hloubku těsně pod povrchem, načež po prvním kopanci lopatkou přidal celých 10 palců, což nakonec představovalo skutečnosti nejbližší údaj. Proto v případě, že se na údaje o hloubce chcete více spoléhat, doporučuji se naučit předmět co nejpřesněji zaměřit, neboť bude-li střed cívky částečně mimo osu signálu, údaj o hloubce na displeji nebude příliš souhlasit se skutečností.

Separační schopnosti

Co se týče separace, dostal jsem se během testování detektoru se základní cívkou do tří míst, kde jsem mohl trochu posoudit vzájemnou vzdálenost a chování cílů. V prvním případě se jednalo o železa, vzdálenost mezi nimi 10 cm, ve druhém případě to bylo obligátní železo a barva, opět kolem 10 cm. Oba případy detektor vyhodnotil správně, oba cíle se daly snadno oddělit a samostatně identifikovat. Poslední separační hrátky nastaly ve chvíli, kdy jsem se dostal do prostoru, kde už bylo díky předchozímu hledání poněkud méně cílů. Přesto jsem ve sluchátkách zaregistroval vysoký tón na konci pohybu cívky najednou zakončený neznatelnou pauzou a hlubokým tónem. Při otočce o 45° se potvrdilo mé podezření, že se v onom místně nachází společně barva a železo. Po vykopání obou signálů jsem musel konstatovat, že se jednalo prozatím o „nejbližší" separační test, který mi dotyčné pole připravilo, neboť vzdálenost obou předmětů byla kolem 6–7 cm, přičemž barva byla o něco málo hlouběji než železný předmět. Během dalších týdnů hledání s tímto detektorem jsem měl možnost otestovat separaci se stejnými výsledky ještě několikrát.

Během hledání s menší eliptickou cívkou se mi podařilo najít místo, kde se zhruba v obdélníku 30 x 40 cm ohlásily celkem tři kovové předměty v rozmezí hloubek 8–15 cm. Dva zřetelné železné signály a k tomu jeden menší, ale zřetelně oboustranný signál předmětu z barevného kovu. Detektoru i použité menší eliptické cívce nečinilo problém všechny tři signály od sebe bezpečně oddělit, pouze v některých směrech pohybu vykazoval signál barvy na okraji mírně odlišné nuance díky částečnému „dotyku" s jedním z obou želez. Barevný signál se však jevil natolik zřetelně, že nepochybuji, že by se jím zkušenější hledač oklamat nenechal.

Identifikace problematických želez

Podobně jako u každého jiného detektoru existují také u G2 různé způsoby, jak si pomoci při identifikaci velkých nebo tvarově problematických železných předmětů. V prvé řadě je nutné zmínit především přeskakující ID na displeji. Zvukový signál je v takovém případě zpravidla velmi nekonstantní, vysoký tón přeskakuje do nízkého či naopak se nízký tón prolíná s vysokým, případně se předmět v určitém směru tváří jako barva a jakmile se otočíte o 45 či 90°, ozve se nízkým tónem. ID v takovém případě může přeskakovat až v řádu desítek. Další problematickým druhem je takový signál, na jehož středu se ozývá vysoký tón, a naopak při jeho okrajích se ozývá tón nízký. Lze jej poněkud blíže rozlousknout tak, že pohyb cívkou nad takovým cílem velmi zpomalíte. Jakmile se ozve, byť jednostranné či částečně přerušované, „bručení", jedná se zpravidla o větší železo. Některé železné předměty identifikuje detektor jakoby protaženým a trochu rozplizlým vysokým signálem, který se obvykle definitivně změní na nízký až při částečném nebo úplném vykopání. U všech výše popisovaných signálů je také dobré zkusit nad jejich středem detektorem „zapumpovat" jako při ladění země. V případě menších problematických želez se ozve zřetelný nízký signál, u větších kusů však přesto přecházející do vysokého tónu.

V případě některých menších a hlouběji uložených předmětů ze železa i barevných kovů se může stát, že se signál chová velmi podobně – je zřetelně jasný, vysoký a ID se pohybuje klidně kolem 80–84. V takovém případě doporučuji vždy pro jistotu kopat, na některých místech se mi poměr barva-železo u tohoto druhu signálů pohyboval i v poměru
2 : 3 (ve prospěch železa). Z toho usuzuji, že detektor občas vyhodnocuje některé železné předměty poněkud výše, zvláště atypické korodované kusy, jako jsou např. staré kované hřeby různých tvarů. U některých železných předmětů projevujících se vysokým tónem jsem také zpozoroval, že během skenování cívkou má výsledný zvukový signál velmi krátce useknutý bručivý náběh a zakončení.

Pokud se bude jakýkoli větší kovový předmět nacházet mělce pod povrchem, vydá G2 jemný a rychlý bzučivý tón, které signalizuje přetížení cívky. V takovém případě je třeba cívku nad cílem přizvednout pro správnou identifikaci signálu.

Výsledky hledání

Celkem jsem během testování tohoto detektoru nalezl (kromě značného množství novodobého odpadu) necelou dvoustovku mincí (včetně asi 30 drobných stříbrných či měděných mincí starších 18. století). Příslovečným rekordem hodným zmínky byl např. drobný denár polského města Gdaňsk z počátku 17. století (průměr 11 mm, hmotnost 0,17 g), který detektor i přes velmi nekvalitní slitinu stříbra a mědi bezpečně vyhodnotil jako barvu s ID kolem 48. Podobně detektor reagoval i na zlomky (obvykle poloviny) jiných drobných kruhových mincí z přelomu středověku a novověku. U mincí s takovými parametry je velmi důležitý (kromě hloubky uložení a polohy vůči cívce) především jejich stav dochování. Zvláště slitiny stříbra o nízké ryzosti a v kombinaci s korozní vrstvou mohou poměrně snadno ovlivnit vodivost až nebezpečně blízko k fóliím. Nejhlouběji uloženou běžnou minci „standardní" velikosti (tedy minci 19.–20. století s průměrem mezi 15 až 20 mm, v tomto konkrétním případě šlo o velmi korodovaný zinkový německý pětifenik) jsem pak vykopal v hloubce 23 cm. Ačkoliv je to nález v zásadě nezajímavý, výsledek mne rozhodně potěšil, neboť mince se hlásila tenkým a zřetelným oboustranným vysokým signálem s poměrně vysokým ID kolem 82, přičemž graf síly signálu ukazoval jen jeden dílek. Při troše štěstí by se v případě ideálního uložení mince „naplocho" a vhodné lehké půdy dalo nejspíše dosáhnout i trochu lepšího hloubkového výsledku, přesto beru G2 jako detektor, který běžné drobné novodobé mince v podobné i větší hloubce bez problémů bere.

Celkový dojem

A jaký je můj závěrečný dojem z detektoru a celého testování? Musím uznat, že tento vysokofrekvenční „digitál" docela předčil má očekávání. G2 dle mého soudu patří mezi ty detektory, s kterými se lze snadno skamarádit během 3–4 výprav. Za největší klady považuji jeho hmotnost a celkové vyvážení (zvláště s menší cívkou je hledání skutečně pohoda) a především snadnou ovladatelnost. Citlivost na nejmenší předměty či zlomky s nízkou vodivostí je vynikající, v některých místech jsem si (především s malou eliptickou cívkou) připadal jako principál hledající svůj ztracený bleší cirkus. Rychlost zpracování signálu je takřka blesková, ovšem separace detektoru pak spíše velmi dobrá. Na hodně zamořené plochy je dle mého soudu lepší používat menší eliptickou cívku. Pokud se předměty nacházejí v ose kolmé na delší osu cívky, není problém separovat i takřka absolutně. Bohužel pokud se osa předmětů kryje s podélnou osou cívky, není separace příliš možná. Pokud je železný předmět větší než barevný nebo je ještě orientován svou delší osou napříč cívkou, obvykle v takovém případě nastane součet obou cílů a detektor je vyhodnotí jako železo. Pouze v případě, že bylo železo menší či stejné jako předmět z barevného kovu, detektor signál vyhodnotil vysokým nebo přeskakujícím „podezřelým" tónem. Zde musím říci, že bych po svých zkušenostech stál také o nějakou přiměřeně dimenzovanou koncentrickou cívku. Trochu mám také obavy o trvanlivost některých plastových dílů (především box elektroniky a základní cívku). Zde by se na kvalitě materiálu a práce prostě nemělo šetřit. Stejně tak bych se přimlouval o nový kryt jednotky proti dešti. Také musím opět zdůraznit ne zcela povedený stojánek na spodní straně loketní opěrky.

Za velké plus považuji u tohoto detektoru diskriminační rozhraní a možnost posouvání hranice obou tónů. Zde však rozhodně doporučuji obezřetnost, vysoké nastavení diskriminace má za následek zhoršující se detekci těch nejmenších cílů s nízkou vodivostí. Vždycky je lépe vykopat nějaké to členité želízko nebo hodně zteřelou fólii navíc, než slepě spoléhat na rozhraní diskriminace nastavené třeba na hodnotu 50 a připravit se o zajímavý nález. Osobně se mi osvědčila hodnota v rozmezí 30–33, ovšem někteří hledači z Británie doporučovali i 26!
Celkově tento detektor považuji za jeden z povedených kusů z „digitální" strany barikády. Pokud chcete maximálně jednoduchý a snadno ovladatelný digitální stroj na vysoké frekvenci, s výbornou citlivostí na nejmenší droboť, pak vězte, že rozhodně stojí za úvahu a vyzkoušení.

Tento článek vyšel v časopise Detektor revue a jeho autorem je hledač s přezdívkou Kašmír.