Generál Fajtl slovem historika, rodiny a objektive

Generál Fajtl slovem historika, rodiny a objektive

Reprezentativní a obrazovým materiálem štědře dotovaná biografie opravdové legendy československého letectva. Generálporučík ve výslužbě František Fajtl (2012-2006), od jehož narození letos uplyne rovných sto roků a s nímž jsme se naposledy rozloučili před šesti lety, je patrně našim nejznámějším válečným letcem. Nadto nejen na západní, ale také na východní frontě. Pokud si každý jen trochu zasvěcený nevzpomene na jméno žádného z nich, pak na to jeho patrně ano. Především proto, že měl dostatek talentu, aby své zážitky dokázal přetavit do literárních děl, díky nimž jeho jméno proniklo k širší veřejnosti. A dodejme, že díky tomu se všeobecné povědomí o čs. válečných letcích u širší veřejnosti nevytratilo ani v dobách normalizace. Po nacistické okupaci patřil mladý aktivní důstojník čs. letectva k těm, kteří „to“ nevzdali. Po útěku do sousedního Polska odplul do Francie, na jejímž nebi absolvovala svůj křest ohněm. Po jejím pádu se za dramatických okolností dostal do Velké Británie, kde vzápětí oblékl uniformu RAF, v níž se bezodkladně zúčastnil Bitvy o Británii. Stal se jedním z pouhých 89 československých stíhačů se statutem účastníka tohoto klíčového střetu, jedním z oné pověstné „hrstky“ (The Few), která ubránila Británii v časech její nejtěžší zkoušky. Později se stal prvním z pouhých tří Čechoslováků, jimž štáb britského Královského letectva (RAF) dokonce svěřil velení nad vlastní perutí (č. 122). Představovalo to ocenění nejen jeho samotného, ale pro celé čs. letectvo. Po svém následném sestřelení nad okupovanou Francií se dokázal neuvěřitelně dramatickou a dobrodružnou cestou šťastně vrátit přes frankistické Španělsko zpátky do Anglie - jen „aby sám sebe zachránil pro další boj,“ jak říkával. Podobný kousek se zdařil jen dvěma dalším jeho krajanům. Až do konce svého „britského“ působení pak bojoval v čele své staré 313. čs. stíhací peruti a stal se tak jediným čs. důstojníkem, který v RAF velel jak peruti britské, tak i československé. Pak se dobrovolně přihlásil na východní frontu a až do konce války velel 1. čs. stíhacího leteckému pluku v SSSR, jednotky proslulé především svým statečným bojem na ze všech stran obklíčeném území povstaleckého Slovenska. Přestože se z války vrátil z Východu, jako bytostný „zápaďák“ po Únoru neunikl perzekuci komunistickým režimem. Jeho osobou jako by se tak promítaly všechny fronty, na nichž českoslovenští váleční letci museli vybojovat své bitvy, které byly svědky jejich vítězství i pádů. Psát o Františku Fajtlovi ovšem není nijak jednoduché. Nejen proto, že 94 roků, které mu štědrý osud vyměřil, by vydalo na román, ale především proto, že značnou část svých zážitků dokázal sám literárně zpracovat do několika knih svých memoárů. Případnému pisateli tedy na první pohled hrozí, že bude opakovat již jednou řečené. Přestože ovšem ve svých memoárech zachytil podstatnou část svých životních a především válečných osudů, celá řada věcí, dějů a jejich souvislostí byla buď nevyřčena či zůstala jen naznačena. Ostatně, část jeho memoárové tvorby vyšla za normalizace, která měla svá „specifika“. Autorem první části bohatě vypravené publikace je historik. Fajtlovým vojenským a leteckým životem nás provede především prostřednictvím zažloutlých spisů, dosud ladem ležících nejen v českých, ale i slovenských, francouzských, britských, belgických, německých i ruských archivech. Na jeho osobnost a jednotky, u nichž sloužil nebo jim velel, se dívá i z jiné, nebo alespoň pootočené perspektivy. Například i z pohledu protivníků, jimž čelil a o nichž měl on i jeho kolegové spíše jen mlhavé představy. Historické a dokumentární líčení, byť jakkoli rozsáhlé ovšem k plastickému vykreslení osobnosti kteréhokoli člověka nestačí. Proto druhá je druhá část o poznání osobnější a leccos z předchozího dokreslující. František Fajtl sice nebyl zarytým puritánem, ale jen málokoho nechával nahlédnout do svého soukromí. Na svého manžela a otce tedy zavzpomínají jeho nejbližší, manželka a obě dcery. Aby bylo zřejmé, že „pan generál“ byl především tím, kdo velmi miloval svou rodinu a v těžkých i hezkých chvílích žil obyčejný život často s neobyčejnými zážitky, ale vždy čestně, skromně a poctivě.